Harry Potter a Princ dvojí krve

I když už jsem dávno odrostla fanouškovskému šílenství různého druhu, neodolala jsem a šla se podívat na dlouho očekávaný film v premiérový den. Tedy „skoro premiérový“ a navíc se jednalo o premiéru v českých kinech, první projekce v některých kinosálech začínaly o půlnoci z 15. na 16. července, ale tolik nadšení v sobě už nemám, i když na film jsem se celkem těšila, trailery vypadaly dobře a HáPéčko, jak familiárně říkám celé sérii knih, samozřejmě svého času nezahálelo jen na poličce v knihovně. Díky tomu, že kamarádka nakonec nemohla jít (preferovala dabovanou verzi, ale já si chtěla užít podivného, leč přesto „privilegia“ vidět Pottera v původním znění s titulky) jsem se jednoznačně rozhodla, že když tedy sama, tak jedině na původní verzi. Zkušenost mi pravila, že sebelepší dabing jednoduše z mého pohledu zlikviduje někdy dobrou půlku náboje filmu.

Lístek jsem raději rezervovala, abych nemusela „líbat plátno“, a poté již jen se zájmem pozorovala, jak se potemnělý sál plní do posledního místečka ještě ve chvíli, kdy běžely úvodní titulky. Kolem uší mi zněla čeština a angličtina, ovšem žádné malé dítě, pro které tento film prý není, jsem nezahlédla (pravda, muselo by to být spíše dítě anglicky mluvící). Vzpomínám si na projekci svého prvního a pro mě nejlepšího (snad i z tohoto důvodu) filmu Harry Potter a vězeň z Azkabanu, kde mi ve vypjatých chvílích malá holčička kopala zezadu do sedadla, což tudíž tentokrát nehrozilo. Zato si vedle mě sedla mladší žena v pokročilém požehnaném stavu, tak jsem doufala, že úspěšně ustojí avízovanou ukázkovou hororovou lekačku a film nebude zpestřen o další dramatickou zápletku, tentokrát reálnou.

Mimino se však naštěstí nerozhodlo podívat na filmový fenomén na vlastní oči a projekce probíhala v pohodě až do zlomového momentu, na který byli připraveni snad všichni kromě mě, a sice když po hodině a půl promítání se na plátně objevila hláška, že nás čeká přestávka. Vím, je to dlouhý film, nepochybně je to řešeno s ohledem na dětského diváka, ale jak vás to vyhodí z docela dobře rozvedeného děje, hraničí s psychickým terorem. A z celého filmu to ve mně asi nadlouho ponechá dojem nejsilnější. Na druhou stranu, kdyby film nebyl koukatelný, osvobodilo by vás to od zbývající hodiny utrpení. To se však naštěstí nestalo, a snad proto byla ta „divadelní“ přestávka tolik rušivá.

Diváci se občerstvili, doplnili zásoby popcornu a pití, protáhli ztuhlé údy a jelo se dál. Ale to jsou všechno jen dojmy kolem. Co vlastní film? Sice jsem předem neodolala několika recenzím, takže jsem tak trošku věděla, co mě „čeká“, přesto byl vlastní zážitek navzdory některým kritikám více než pozitivní. Obávám se, že být kluk čekající na nějakou super akci, tak odejdu z filmu zklamána, ale ženská duše si tu v romantických a mnohdy vtipných scénkách, jimž dominoval především Ron, přišla na své. Temná atmosféra filmu mi připomínala svým kouřovým tónem filmy Tima Burtona, což rovněž souznělo s mými představami. Žádné extra hýření barvami, snad kromě krámku Freda a George, který měl trefně kontrastovat s jinak potemnělou a opuštěnou ulicí.

Fanynky Alana Rickmana si tentokrát také konečně přišly na své o dost víc než v předešlých filmech, ostatně bylo by to i trochu divné, když od jeho postavy se, byť zpočátku skrytě, celý film odvíjí. A Rickmanův hlas je jedním z těch, které podle mého soudu sebelepší dabér nenahradí. Voldemort je přítomen „jen“ ve své dětské a dospívající podobě. Jeden z vybraných mladých herců mě donutil k pousmání, když jsem v jedné scéně měla dojem, že vidím spíš docela pohlednou okatou holčičku (zjevně klam úhlu pohledu kamery, ale opravdu mi tak připadal).

Harry a Ginny, Ron se svými milostnými eskapádami, směřující však poměrně jasně k Hermioně, „muckání“ kouzelníků (ten překlad titulků byl opravdu někdy zábavný sám o sobě), Malfoyův vnitřní rozpor, Snapeův slib a poslední chvíle velkého kouzelníka Brumbála. Bylo vidět, že scény mezi Brumbálem a Snapeem jsou natočeny s vědomím děje v další knížce, takže ani „Avada Kedavra“ a „Severus, please“ nepůsobily jinak než jsem očekávala, stejně jako skvěle zahrané „nápovědi“ právě v podání Alana Rickmana, který zde prostě tentokrát nevyzněl zdaleka tak temně, jako když jste přečetli šestý díl knižně a netušili, jak to s ním ve skutečnosti je. Temněji na mě působil snad i v pestrobarevném a ještě „pohodovém“ prvním filmovém dílu, kde byl sympaticky totálně nesympatický.

Dětští herci odrostli, příjemně mě překvapila hlavně Ginny, z níž se zde stala půvabná, sebevědomá a rozkvetlá dívka, takže bylo skutečně uvěřitelné, že se do ní zamiluje i „vyvolený“ Harry Potter. Když si vzpomenu ještě na díl předchozí, kde pravda byla stále spíše jen jako „křoví“, nebo díly starší, kde působila vždy jako roztomilá ustrašená holčička, tuhle změnu bych tak úplně nečekala, o to příjemněji překvapila.

Dospívání, láska a temná strana, jejímž symbolem byly tentokrát poprvé se objevující viteály (horcruxy), to byla náplň nijak extra akčního snímku. Ovšem mně to ani trochu nevadilo, film u mě bude soutěžit s památnou „trojkou“ a do budoucna jsem dost zvědavá, jak do dvou filmů roztažené Relikvie smrti dokážou tuhle linii udržet či ještě vylepšit. Bylo by to fajn, ale popravdě se raději nechám při své skepsi třeba zase příjemně překvapit.



Přečtěte si také:



Kategorie : Blog
Štítky: , , , ,

Okomentovat

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen/a.