Tady je Vieweghovo…

Nejsem Vieweghova fanynka ani věrná čtenářka, ale musím přiznat, že když se čas od času vynoří, umí rozhodně upoutat pozornost. Někoho zaujme pozitivně, někoho negativně, ale i negativní reklama je tisíckrát lepší než lhostejnost. A o to tu jde. Ač se s vlastním obsahem obvykle ne zcela ztotožňuji, jeho nápady mě umí zaujmout.

Stačí, když si vzpomenu na onu (zpočátku skrytou) reklamní kampaň, v jejímž rámci psal v metru Oliver dopisy Lauře, to bylo podle mě dobře promyšlené… Četla jsem ty dopisy, nepopírám. Když člověk jede víc stanic, tak něco takového občas docela vítá, cesta ubíhá rychleji.

Naposledy se Viewegh vynořil před pár dny a spustil novou spisovatelskou mánii. Nabídnul šanci všem, kdo rádi píšou, účast na tvorbě blogového románu s pracovním názvem Srdce domova. Hned jsem zbystřila a začala sledovat okolní cvrkot. Přiznám se bez mučení, že jednou z prvních myšlenek bylo: proč to také nezkusit? A tak jsem si přečetla úvodní kapitolu. Jenže ouha, hlavní hrdinka je poněkud, poněkud… no, řekněme volnějších mravů… Sice jsem se v duchu okřikovala, že nejsem žádná puritánka, ale celé město…? Kdyby třeba „jen“ celý podnik, i to by bylo dost… Pravda, je to maloměsto…, ale…

Nežli dlouhé vysvětlování, co mé prvotní nadšení zchladilo, jedna krátká a výstižná citace z toho, co o hlavní hrdince víme: „Měla jsem prakticky všechny místní jakž takž zdravé a aspoň na pohled normální mužské od patnácti do třiasedmdesáti…“ A scházeli se v baru u červené lucerničky, jinak to snad není ani možné… 😀

To má tedy být žena dnešní doby, s tou se mám jako spisovatelka ztotožnit? Naštěstí se má napsat deset kapitol, a tak jsem své rozhodnutí prozatím odložila. Kdoví, možná to v některé fázi zkusím (uvidím, kam to povedou vybraní autoři), možná to ale dám k ledu komplet (řeším totiž dilema, jak mám psát o někom, kdo je mi od počátku nesympatický?)

Jaký se ukazuje budoucí vývoj? Zatím na 800 podob první kapitoly. Čekám, že při dalších kapitolách se počet ještě zvedne. O kolik, to si netroufám odhadnout. Poměrně jistě se spolu se skutečnými budoucími spisovatelskými nadějemi sveze i pár „všeumělů“, a pak i skupinka prospěchářů, jejichž oči připomínají slavného kačera Skrblíka se skákajícími dolarovkami, které zde mají hodnotu deseti tisíc korun. Ale nakonec, proč ne, za odvedenou práci určitá odměna neuškodí. Až na tu povinnou fotku bych také koneckonců neměla námitek. Tohle je materiální doba. 😀 Blogový román budu sledovat i nadále a uvidíme, co z toho vzejde. Najde se někdo, kdo zkusí něco podobného? Už nyní je jasné, že to je skvělý obchodní tah a model. Uvidíme…

//EDIT:

Tak přece jen jsem zkusila (zatím) napsat dvě kapitoly. Uznávám, že to není kdovíco a taky jsem nevyhrála, ale aspoň prvotním sítem jsem vždy prošla:

Příspěvek ke 4. kapitole:

http://blogovyroman.idnes.cz/?prispevek=8442

Příspěvek k 6. kapitole:

http://blogovyroman.idnes.cz/?prispevek=9581



Přečtěte si také:



Kategorie : Blog
Štítky: , , ,

Okomentovat

Pro vkládání komentářů musíte být přihlášen/a.